O Vlastislavu Hofmanovi

1884 — narozen v Jičíně, matka Anna Hůšová, otec František Hofman — obuvník. Má tři sourozence, dvě sestry: Lenku, která se v roce 1911 stěhuje do USA, a Růženu (provdaná Hýblová), jež žila celý čas v Jičíně, a nevlastního bratra Františka Hůšu.

1890—1896 — navštěvuje obecnou školu v Jičíně.

1896—1902 — studuje na vyšší jičínské reálce. Svou zálibu ve výtvarném umění si uvědomuje v páté nebo šesté třídě.

1902 — dne 18. července maturuje; v rozhodování dává přednost uměleckým ambicím. Bez úspěchu vykonává zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, současně se zapisuje na České vysoké učení technické.

1902—1907 — pokračuje ve studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze v oboru pozemního stavitelství a architektury.

1906 — kresbami a akvarely z Prahy, Kozojed a dalších městských krajin se o Velikonocích účastní IV výstavy Spolku posluchačů architektury.

1907 — jako čerstvý absolvent architektury žádá 1. března městskou radu královského hlavního města na pražském magistrátě o místo architekta, které získává 15. května.

1909 — v průběhu roku se stává členem Klubu Za starou Prahu, spolu s Josefem Chocholem, Pavlem Janákem a dalšími předními tvůrci budoucího architektonického kubismu.

1910 — počátkem roku se začíná zabývat otázkou dostavby demolicí ohroženého barokního Braunova domu, stojícího na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice v Praze 1, účastní se soutěže Klubu Za starou Prahu na jeho dostavbu a úpravu. Hofman vypracovává několik řešení případné dostavby nebo vestavby nového objektu, při zachování stávajícího Braunova domu. — Poznává se s Antonínem Matějčkem, který mu zasílá pohlednice z Francie do Unionky; prohlubuje svá přátelství s Langerem, Štechem a Karlem a Josefem Čapky.

1911 — účastní se příprav zakládání generační avantgardní skupiny, k jejímuž faktickému založení dochází na ustavující schůzi, které jsou přítomni: Filla, Gočár, Gutfreund, Janák, Hofman, Kysela, Kratochvíl, L. Šíma a Špála; uskupení přijímá název Skupina výtvarných umělců. — Pro družstvo Artěl zhotovuje práce ve skle, kovu a keramice; realizuje kuboexpresivní a kubistický nábytek. Jeho tvorba v oboru užitého umění je dostupná v prodejně Artělu, zřízené v roce 1909.

1912 — od 5. ledna se zúčastňuje 1. výstavy Skupiny výtvarných umělců v Obecním domě v Praze. Vystavuje čalouněný nábytek, tři skleněné a tři keramické servisy. Pro Pražské umělecké dílny (P.U.D.) vytváří interiéry pro sochaře Mařatku a režiséra Národního divadla Vojtu Nováka. V létě pokračuje v práci na řešení hřbitovního areálu pro Ďáblice. Od 28. září vystavuje na 2. výstavě Skupiny výtvarných umělců v Obecním domě v Praze. Vedle českých tvůrců jsou zde zastoupeni P.Picasso, A. Derain, O. Friesz, z někdejší drážďanské Die Brűcke E. Heckel, E.L. Kirchner, O. Műller a K. Schmidt-Rottluff, vystavuje rovněž Bedřich Feigl. — Společně s Josefem Čapkem odjíždí 9. října do Paříže. — Pro názorové neshody týkající se pojetí kubismu opouští Hofman v listopadu Skupinu výtvarných umělců. Spolu s ním ze Skupiny odcházejí Josef Chochol, bratři Čapkové, Ladislav Šíma, Václav Špála a Vratislav Hugo Brunner.

1914 — po návratu z Itálie bydlí Špála spolu s Hofmanem v jeho novém bytě v Mikulášské č. 28. V létě propuká první světová válka. V prosinci odvádějí na frontu Františka Langera, Arne Nováka, arch. Otakara Novotného a další. K odvodu jde i Hofman se Špálou. Hofmana, který dlouhodobě trpěl žaludeční neurózou, propouštějí na Sylvestra, Špálu neodvedli.

1915 — dne 5. června je uznán způsobilým a odveden k c.k. vojsku. V září rukuje do Lince, ale zůstává tam pouze 42 dní, je dočasně osvobozen.

1916 — Hofman pracuje na ilustracích k Zářivým hlubinám a jiným prosám bratří Čapků; sbírka povídek vychází v nakladatelství Fr. Borového v květnu, Hofman ji též upravuje typograficky a navrhuje obálku. Knížka nemá úspěch. — Hofman získává z vojny prodlouženou dovolenou až do března. Rozvíjí se hluboké a vzájemně podnětné přátelství se spisovatelem a dramatikem Janem Bartošem. Z jeho podnětu se intenzivně zabývá myšlenkou výtvarného doprovodu románů F. M. Dostojevského. Horlivě čte a promýšlí jeho zpracování. — Dobře si rozumí s Richardem Weinerem a Josefem Kodíčkem. Pro Artěl zhotovuje "malované škatulky".

1917 — v lednu Hofmanovi umírá otec na tuberkulózu. Z vojny dostává požadovaný odklad "na neurčito". — Od 2. do 15. dubna Hofman představuje cyklus 30 kreseb k románům Dostojevského ve Štencově grafickém kabinetu na Národní třídě v Praze. — Vystavený cyklus kreseb oslovuje pana Kliku, seznamuje se s Hofmanem a domlouvá se s ním na ilustracích k Erbenovým Svatebním košilím. Do perokreseb se Hofman s velkým pracovním nasazením pouští okamžitě. (Kniha však vychází v Zátiší B. M. Kliky až v roce 1920). — Prostřednictvím přítele Jana Bartoše se na počátku léta seznamuje s Josefem Florianem. Jeho prostřednictvím se seznamuje též s Bohuslavem Reynkem.

1918 — Vzniká aktivita kolem dlouho uvažovaného generačního vystoupení mladých. Hofman se na ní spolupodílí; formuje se ustavení skupiny, jež posléze dostává název Tvrdošíjní. Od 30. března se koná ve Weinertově umělecké a aukční síni v Praze Na příkopě pod názvem a přece! Výstava několika tvrdošíjných, jako jejich první manifestační vystoupení. Představují se zde: J. Čapek (31 děl), Hofman (20 děl — vystavuje kresby, linoryty a akvarely), Kremlička (10 prací), Marvánek (9 děl), Špála (16 děl) a Zrzavý (25 děl). Přicházejí s individuálním, zcela volným pojetím kubistického tvarosloví, civilní tématikou a s novou kvalitou smyslovosti. Obálku katalogu připravuje Hofman, úvod píše S. K. Neumann, Špála navrhuje plakát. — V zaměstnání získává 22. srpna titul "stavebního revidenta". Zúčastňuje se Jubilejní výstavy Artělu (1908—1918) v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a píše předmluvu do katalogu. — V dopise Josefu Florianovi z 20. prosince: "Za války to ani vánoce nebyly. Nic tomu nepomáhalo, že bylo sněhu, byla to jen studená hmota, nic nepomohlo, že na jaře zpívaly skřivani a v létě, že bylo modré nebe a horko. Připadalo mi to, jako bych byl na jiné planetě, neboť nebylo možno z ničeho mít radost. ... Dva měsíce po válce, euforie, pití, skáču, piju, nic nedělám. Teď umění netřeba. Jsou tady samé schůze, samá organizace, šplhání, starosti o národ, o sebe a tu je líp pít ..."

1919 — intenzivně pracuje na linorytech k cyklu Ethiopie. V létě má spolu se Špálou výstavu v Záhřebu. Vystavuje zde cyklus kreseb k Dostojevského románům. — Prostřednictvím Jana Bartoše se setkává s režisérem Karlem Hugo Hilarem, který v té době už pět let vedl Městské divadlo na Vinohradech. Nachází ve svém vrstevníkovi nejen spřízněnou duši, ale též moderně myslícího umělce s dramatem v krvi. Na podnět Bartoše zadává Hilar Hofmanovi vytvoření scénických návrhů ke hře Arnošta Dvořáka Husité. — Společně se Šternovými a se Zdeňkou Ledererovou, svou budoucí ženou, cestuje na Slovensko a Valašsko, maluje v plenéru.

1920 — v lednu se ve Weinertově umělecké a aukční síni uskutečňuje 2. výstava Tvrdošíjných (J. Čapek, Hofman, Špála, Zrzavý), úvodní text píše Karel Čapek. Z dopisu Bohuslavu Reynkovi "... hledám něco klasického a moderního ... Hlavní je duchovní stránka, žádná věcnost, ani civilnost ...". — Nečekané vyniknutí scénické práce na Husitech mu přináší zájem dalších režisérů. Vedle Hilara začíná též spolupracovat s Karlem Dostalem a Václavem Vydrou. V květnové inscenaci Fischerova Heraklea ve Vinohradském divadle poprvé užívá projekce jakožto světelných kulis. (Rovněž Verhaerenovo Svítání — premiéra 7. listopadu — přináší scénickou novinku: různé nebe, požáry, výbuchy, které jsou promítány na kruhový horizont.) Velkého uznání se tehdy Hofmanovi dostává od Otokara Fischera. — Dne 12. července uzavírá sňatek s překladatelkou Zdeňkou Ledererovou (* 1896), dcerou spisovatele dr. Eduarda Lederera. Na svatební cestu odjíždějí přes Drážďany a Berlín na ostrov Wangeroge v severním Německu.

1921 — v Praze vychází Hofmanův cyklus linorytů Šest dob naší historie. Josef Florian ve Staré Říši na Moravě vydává album kolorovaných linorytů s názvem Fysiognomie. — Hofman začíná spolupracovat s významným operním režisérem Ferdinandem Pujmanem.

1922 — v Aventinské mansardě se koná souborná výstava Hofmanova malířského díla.

1923 — na pražském magistrátě i nadále zastává funkci vrchního stavebního revidenta. Opětovně se zabývá urbanistickým řešením výjezdu krátkého tunelu na Letné. Účastní se soutěže na regulaci Malé Strany. — Na začátku roku se manželé Hofmanovi stěhují do Vratislavovy ulice 156/22; do bytu navrhuje v kubistickém duchu vlastní nábytek. — V létě získává čtyřnedělní stipendium do Itálie. Jeho cesta je zaměřena na studium architektury, malby a moderních divadelních výprav. Do Itálie cestuje se svou ženou, poznávají Florencii, Sienu, Pisu, Assisi, Řím a další města, zaujat je "krásnými mozaikami".

1924 — Hofman získává Státní cenu Československé republiky za jevištní výpravu. — Narození dcery Adrieny (16. srpna).

1925 — dokončení druhého projektu krematoria v Moravské Ostravě (zničeno 1980). — Na mezinárodní výstavě Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes v Paříži získává zlatou medaili za scénografii.

1926 — pod heslem "V dohledné době" se účastní soutěže na tzv. petřínskou komunikaci; získává 1. cenu. — Navrhuje podobu Jiráskova mostu v Praze, na projektu se spolupodílí se svým přítelem a kolegou ing. Františkem Menclem. — Společně s Papouškovými poznávají manželé Hofmanovi francouzskou Riviéru. Dostávají se přes Monako, Nice a Cannes do Marseille, odtud cestují do Carçassonu a do Toulouse.

1927 — Spolu se svou ženou odjíždějí do Řecka, navštěvují Athény, Delfy, Olympii a poznávají ostrov Korfu; zpět se navracejí přes Valoru, Durazzo a Kotor do Dubrovníku a Splitu.

1928 — Hofman se zabývá návrhy jídelny a obývacího pokoje pro svého švagra Antonína Lederera, nábytek projektuje v puristickém stylu a je určen jako svatební dar. K realizaci dochází v roce 1929. — 22. dubna se narodila Hofmanova druhá dcera Zdenka. V létě se Hofman podrobuje v podolském sanatoriu operaci, poté pobývá rodina v Jindřichově Hradci u Ledererů.

1929 — z Hofmanových inscenací v režii Hilara v Národním divadle upoutává Shakespearův Krála Lear. Premiéra se koná 6. března a Hilar zde poprvé užívá otáčivého jeviště, dosud malého a skřípajícího. Je to však důležitý první krok a v dalších Hilarových a Hofmanových inscenacích už točna slouží ke stupňování dramatickéhu účinku.

1929—1933 — spolu s ing. Menclem realizují Jiráskův most v Praze.

1930 — Hofman poznává Belgii a Holandsko; vytváří zde řadu maleb.

1931 — pracuje ve funkci stavebního ředitele stavebního mostního odboru č. 5. Do této funkce nastupuje 1. července. Propracovává regulační plány a zaměřuje se na projektování mostů a podjezdů. — Podniká studijní cestu do Egypta, Palestiny a do Sýrie. V průběhu cesty skicuje a maluje. Cestuje do Řecka, poznává Krétu a Rhodos, opět navštěvuje Athény, zpět se navrací přes Benátky.

1932 — událostí sezóny se stává Sofoklův Král Oidipus uvedený v Národním divadle v Hilarově režii. — O Velikonocích cestuje do jižního Srbska a Bulharska; zaměřuje se na studium slovanské architektury a na studium měst z hlediska regulačního; zajímá jej umístění historických Památek v krajině, dostává se do těžko přístupných středověkých klášterů.

1933 — s ing. Janem Fischerem se zabývá řešením a modelem Nuselského mostu.

1934 — na jaře cestuje společně s Miroslavem Ruttem do Řecka. Po návratu, ještě plně zaujat krásou antických staveb a nenapodobitelné řecké modři, vytváří výpravu pro Aristofanovy Ptáky v režii J. Frejky. Podle slov Ladislava Peška, který hrál Pisthetaira, uměl Hofman "stvořit ideální prostor pro práci herce. Přesně takový, jaký potřeboval. Nikdy neutiskoval herce, aby se sám prosadil."

1936 — Hofman pracuje na podmínkách pro vypsání soutěže na Štefánikův most. Celá záležitost je mu plně svěřena. Spolu s ing. Menclem a dalšími spolupracovníky dokončuje realizaci mostu přes Jizeru v Káraném.

1937 — projektuje (s ing. Menclem) velkorysé přemostění Masarykova nádraží, jež by výhledově řešilo komunikační obtíže rodícího se velkoměsta. — Po desetiletém odmlčení se k divadlu navrací Karel Čapek. Bílou nemocí, uvedenou v režii Karla Dostala ve Stavovském divadle, Čapek zvedá hlas "proti šíříce se /Hitlerově/ barbarské duchovní epidemii, aby naléhavě všem řekl, že nejvyšším právem člověka je právo žít". Představení vypracovává Dostal do úspornosti a střídmosti, inscenace tím nabývá na naléhavosti. Hra dostává skutečnou monumentalitu a prostý lidský patos. Pádnou střídmost a monumentální prostotu obsahuje též Hofmanova scéna, která dodává hře velmi sugestivní atmosféru. Klinické interiéry upřesňuje projekce trpících hlav. "Obrazy chudých a nemocných jímaly biblickou prostotou," jak se dovídáme z recenze M. Rutteho.

1938 — po Bílé nemoci a jejím varování uvádí režisér Dostal ve Stavovském divadle Čapkovu Matku, burcující k obraně lidskosti a všeho, co je člověku drahé. Hofman opět navrhuje scénu.

1939 — dnem 15. března vpadává německá armáda do českých zemí. — Režisér Bor připravuje pro Národní divadlo inscenaci Shakespearova Macbetha. Premiéra je stanovena na 28. října. V Praze vládne výbušná situace, propukají demonstrace, Němci zasahují s neuvěřitelnou brutalitou. Premiéra probíhá ve vzrušené atmosféře, do naprostého ticha padá opona, aby se vzápětí strhl uragán potlesku. Výkony herců, režie i Hofmanova scéna nikoho nenechávají lhostejným.

1940 — Hofman nadále vede mostní obor. — Na Triennale di Milano získává Gran Premio za scénografii. — Zdravotní potíže signalizují rozedmu plic.

1941 — spolu s ing. Menclem a ing. Kovalevským pracuje na lávce na tzv. Židovský ostrov. Projektuje Štefánikův most. Hofman se na něm podílí spolu s ing. Šircem a ing. Kovalevským. — Navrací se k nedokončeným projektům i k projektu nového mostu na Slovanský ostrov. — Na základě podezření z uchovávání zbraní je vyslýchán v Jihlavě gestapem. Jeho dva švagři jsou však gestapem zatčení. Do koncetračních táborů jsou zavlečeni všichni z Ledererovy rodiny. Do Terezína je deportována i jeho žena Zdeňka.

1943 — v zaměstnání je přemístěn ze stavebního odboru č. 5 do odboru č. 2. V květnu — po maturitě — je jeho dcera Adriena nasazena jako dělnice u firmy B. Fragner v Dolních Měcholupech.

1945 — v koncentračním táboře v Terezíně umírá Hofmanův tchán, spisovatel dr. Eduard Lederer. Z celé dvanáctičlenné rodiny Ledererů přežívá pouze jeho žena Zdeňka a její matka, Bedřiška Ledererová. Z Terezína se navracejí v květnu. Paní Ledererové je však po jejím návratu zabaven majetek. Dcera Zdenka se od léta léčí na srdeční nemoc.

1946 — dne 31. května umírá na srdeční chorobu ve věku 18 let Hofmanova dcera Zdenka, jíž říkali Duny. Téhož dne v Praze umírá, přejeta automobilem, i jeho tchyně Bedřiška Ledererová.

1947 — započíná obsáhlý cyklus kreseb kostelů z Prahy a okolí; této práci se věnuje až do počátku šedesátých let. Systematicky v ní dokumentuje známá i pozapomenutá místa, kapličky, nádvoří klášterů, rozpadající se Boží muka. Kreslí v plenéru na místech, které si vytypovává podle Hlavsova Průvodce. Zajíždí i do Poříčí nad Sázavou, Roztok, Levého Hradce, Staré Boleslavi, Tismic a do dalších historicky známých lokalit. — Hofman kupuje chalupu č. 120 v Dolní Světlé pod Luží.

S dcerou Adrienou a Angelem Ragusou ve Světlé pod Luží konec čtyřicátých let

Počátek padesátých let

1948 — v časných večerních hodinách dne 28. října je v Praze slavnostně otevřen krátký most na Slovanský ostrov. Zábradlí lávky ozařuje podle Hofmanova návrhu neonové modré světlo.

1949 — v dubnu je Hofman penzionován. Na pražském magistrátu strávil celkem 41 let. Hofmanovu ženu stíhá těžké onemocnění, kterému 4. prosince podléhá. V důsledku změny politického nařízení, týkajícího se sňatků cizinců v Českoslevensku, se dcera Adriena na Štědrý den urychleně provdává za ing. Angela Ragusu.

1951 — na svém kontě má přes 250 výprav k divadelním hrám pro Vinohradské divadlo, Národní divadlo, Stavovské divadlo a pro tzv. Zemské divadlo v Brně. — Ve vydavatelství Osvěta vychází Hofmanova monografie: Vlastislav Hofman, 30 let výtvarnické práce na českých jevištích.

1954 — získává Řád práce.

1960 — v Obecním domě se koná přehlídka jeho celoživotního díla.

1964 — dne 28. srpna náhle umírá. Smuteční obřad se koná 4. září v Praze. Nekrologu se ujímá scénograf Josef Svoboda. Zamýšlí se nad výjimečností Hofmanova talentu a vyzdvihuje jeho mezinárodní význam ve scénickém výtvarnictví.

Hofman měl dar úspornosti výtvarné řeči, dovedl vyjádřit myšlenku silně a s minimem prostředků. Jeho vztah k umělecké látce se vyznačoval pronikavou mnohostranností a originalitou. Byl umělcem evropského formátu se širokým tvůrčím záběrem a vyhraněným uměleckým názorem — byl architektem, urbanistou, malířem, grafikem, kreslířem, designérem, scénografem, kritikem a teoretikem.